Mýtus multitaskingu

Již dlouhou dobu je v naší společnosti multitasking často vnímán jako známka efektivity. Přepínáme mezi e-mailem, mobilními zprávami, úkoly a myslíme si, že zvládáme více činností současně, díky čemuž jsme efektivní. Ve skutečnosti nás ale tento režim stojí vyšší cenu, než si myslíme. V souvislosti s multitaskingem je totiž potřeba počítat s tzv. switch cost. Pojem popisuje ztráty, ke kterým dochází při přepínání mezi úkoly, v podobě energie a času.

Jak to funguje? Náš mozek musí vypnout schéma a zadání jednoho úkolu, aktivovat druhé a poté se do něj znovu naladit. I když tento proces trvá jen několik sekund, při stovkách přepnutí denně se ztráty kumulují a podle výzkumů mohou produktivitu snížit až o 40 % . Například studie Ophira, Nassa a Wagnera (2009) ukázala, že lidé, kteří nadměrně využívají multitasking - tzv. „heavy media multitaskers“ mají výrazně delší reakční čas, častější chyby a vyšší přepínací náklady v testech pracovní paměti . Další rozsáhlý výzkum naznačuje, že průměrný pracovník přepíná úkoly každé tři minuty a návrat k původnímu úkolu pak může trvat až půl hodiny . Práce přerušená má sice někdy vyšší intenzitu, ale doprovází ji zvýšený stres, frustrace a časová ztráta při návratu k úkolu .

Tyto mechanismy mají dopad také na psychiku a duševní zdraví. Snižuje se například produktivita, schopnost hlubokého soustředění nebo schopnost učit se nové věci. Přitom multitasking je často výsledkem vnitřních a vnějších tlaků – například kulturních očekávání výkonu, požadavků v práci či rodině. Není to jen „špatná organizace času“. V terapeutické praxi se s tímto fenoménem setkávám například u lidí cítících chronickou zahlcenost, stres a pocit nedokončenosti. Tito lidé hovoří o tlaku na výkon z venčí, ale i zevnitř. Mají na sami na sebe vysoké nároky a často velký smysl pro zodpovědnost a pomoc druhým. Jev ale vídám například i u lidí zvyklých pracovat v chaosu a "systematickém nepořádku".

V těchto situacích nabízí užitečný pohled systemická terapie. Nehledá příčinu uvnitř člověka jako individuální selhání, ale zkoumá jej v kontextu jeho vztahových a pracovních systémů. Terapeut společně s klientem hledá odpovědi na otázky jako: k čemu mu multitasking slouží, jaké potřeby tím naplňuje a co by se mohlo změnit, kdyby si dovolil být přítomný u jednoho úkolu v daný okamžik...

Multitasking se často tváří jako výhoda či jako známka flexibility a pohotovosti. Ve skutečnosti ale mnohdy vychází z naučených vzorců, tlaku být neustále dostupný nebo prožívání vlastní hodnoty skrze výkon. Klient si pak může uvědomit, že multitasking spíš ovládá jeho, než on multitasking. V této fázi terapie se společně zaměřujeme na možnosti změny. Jedním z praktických kroků, které mí klienti zkoušejí, je tzv. salámová metoda – rozdělení práce na menší části a vědomé plnění jednoho úkolu po druhém. Tento jednoduchý princip dělat věci po částech, soustředěně a bez přeskakování může přinést překvapivý efekt. A sice pocit klidu, kontroly a skutečně odvedené práce.

Taková změna není jen technická, ale i postojová. Člověk si přestává dokazovat hodnotu hektickým tempem a začíná ji nacházet ve vědomé přítomnosti. Multitasking tak přestává být normou, a stává se tématem, které lze zpracovat systematicky, prakticky a hlavně lidsky.

Zdroje

Mark G., Gudith D., Klocke U. The cost of interrupted work: more speed and stress. Proceedings of the SIGCHI Conference on Human Factors in Computing Systems, 2008. s. 107–110. DOI:—.Ophir

E., Nass C., Wagner A.D. Cognitive control in media multitaskers. Proceedings of the National Academy of Sciences, 2009, 106(37), s. 15583–15587.

Meyer D.E. Switch cost of task switching can reduce productivity by up to 40 %. American Psychological Association [online]. 2024 [cit. 3.7.2025]. Dostupné z: https://www.apa.org/topics/research/multitaskingCzerwinski

M., Horvitz E., Wilhite S. A diary study of task switching and interruptions. Proceedings of CHI’04, 2004. s. 175–182.González V., Mark G. Constant, constant, multitasking craziness: managing multiple working spheres. Proceedings of CHI’04, 2004. s. 113–120.